Přijela jsem s nepokojem v srdci ohledně mého vztahu s Bohem. Na Lectio divina jsem jela s nadějí. Očekávala jsem změnu k lepšímu a to, co se pak přihodilo, předčilo mé očekávání. V poslední době jsem měla málo radosti z četby Božího slova. Četla jsem ho sice téměř každý den, někdy i to stejné čtení (liturgické) večer jako přípravu na ranní četbu. Při mši svaté tedy ke mně mohlo více promlouvat. Ale stejně jsem si připadala ne jako milované dítě, ale jako služebník, který plní své povinnosti, ale jaksi automaticky, bez radosti. Paradoxní ale bylo, že jsem se tak cítila, i když jsem se k četbě a účasti na mši svaté vždy rozhodovala zcela svobodně a s nadějí, že pocítím jako dříve v době konverze Ježíšovu blízkost. Připadala jsem si jako apoštolové z Janova evangelia, šesté kapitoly O chlebu života, kdy Ježíše mnoho jeho učedníků opustilo, protože nemohly snést jeho slova. Na Ježíšovu otázku směrovanou k apoštolům: „I vy chcete odejít“, odpověděl Šimon Petr: „ Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Oni také stejně jako ti, kteří odešli, nerozuměli Ježíšovým slovům, možná byli zdrceni z toho, co říká, ale to, co dosud s Ježíšem prožili, jim velelo zůstat, protože si byli jisti, že pro ně není nic lepšího. Od Lectio divina pod vedením zkušeného kněze pod záštitou řeholních sester jsem si slibovala vlastně ani nevím co, možná nahlédnutí do lékařského spisu o stavu mé duše. Pán Ježíš odkryl moje rány, něžně je přes slzy ošetřil a dal mně pocítit svou lásku. Zaplavila mě vlna vděčnosti, že jsem milována stejně hlubokou láskou jako Marta, Marie, Lazar i jednotlivě každý ze zástupu, který Marii doprovázel k Lazarovu hrobu, ti, kteří plakali a viděli, že Ježíš pláče s nimi. Poslední fáze modlitby Lectio divina-Oratio, která nás ještě čekala, je fáze, kdy k nám promlouvá Pán svou přítomností. Všechny přípravné fáze měly připravit naše srdce na ten okamžik, který nečekaně ve chvíli, kterou nijak neplánujeme, přijde. Co se ale bude dít se mnou v těchto několika hodinách, když už jsem koncem meditace blízkost Boha tak hluboce pocítila a nedokázala jsem si představit, že by to stejné přišlo znovu v totožné podobě? Mám znovu a znovu už známý a nedávno promeditovaný biblický úryvek číst a dále se jím nechat konfrontovat? Uvědomila jsem si, že jsem si zatím ani jednu zkušenost z meditace nezapsala a že mě čeká ještě rozhovor s knězem, na který jsem se statečně zapsala přesto, že jinak mám obavy z mluvení o sobě, mých pocitech a prožitcích. Když si to zapíšu, budu mít alespoň nějaké vodítko. Začala jsem proto znovu pozorně po částech číst a rychle zapisovat, co jsem při meditaci zažívala, co se mě dotýkalo a jak. Po poslední tečce zápisu po přečtení poslední části úryvku jsem odložila propisovačku a sešit a najednou jsem nemyslela na nic, jako kdybych s psacím náčiním odložila i samu sebe, svou hlavu a rozum. Nemyslela jsem na to, co jsem prožila, ani na příští rozhovor a na to, co mě ještě čeká. Nevím, jak dlouho to trvalo, jestli půl hodiny, hodinu nebo více, ale hlavu jsem měla najednou až do rozhovoru s knězem úplně čistou a srdce plné nevýslovného pokoje a radosti. Takového pokoje a radosti, které jsem v této podobě ještě nikdy neprožila. Závěrem bych chtěla napsat, že všechen čas, strávený na tomto Lectio divina, mi mnoho dal. A to nejen nepopsatelné prožití chvíle v Boží přítomnosti. Samotná modlitba, přednášky, při kterých jsem se dozvěděla více o tomto druhu modlitby a snad i to, co mi bránilo prožívat radost a mít pokoj v srdci, společenství lidí, které se tu sešlo z podobného důvodu jako já, závěrečné sdílení ve skupině i zázemí, které vytvořily sestřičky a místní farář, to všechno mne velmi obohatilo. Za to vše děkuji. Děkuji Bohu za pozvání na modlitbu nad Slovem, za to že mně pomocí tohoto Slova pomohl odstranit překážky, které bránily setkání s Ním, otci Tomášovi za vedení, sestrám i všem ostatním, kteří „ vtom“ byli se mnou a dělali mi sice převážně tichou, ale se mnou stejně rezonující společnost.