Být v tichu „jen“ se Slovem Božím je pro mě vždy velmi vzácný, krásný a ne vždy lehký čas. S ochotou vypínám na týden svůj telefon a ukládám ho hluboko do skříně a do zapomnění.
Vše má svůj daný čas a řád. Ráno četba a sbírání slova, úvody otce Tomáše, výstav Nejsvětější Svátosti, každodenní rozhovory, mše svatá, společné snídaně, obědy, večeře, doba contemplatio, vše v daný čas. Potřebujete pouze hodinky, budík, Bibli a chuť ztišit se a naslouchat. Jen jedno nemá svůj pevně vyměřený čas, a to je čas, kdy se Vás dotkne a promluví k vám Slovo. On se Vás dotkne na místech, která vám chce ukázat, v čase, který zrovna nečekáte, a tam, kde je nejvíc třeba… je s Vámi a léčí Vás…
Proč máš neustále, po celé dny strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem? Brzy se spoutanému otevře žalář, nezemře v jámě…Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky… (IZ 51/13 -16)
Ale Jeho Slovo ke mně vždy promluvilo pravdivě, něžně a vždy tak, že se cítím milovaná a to i tehdy, když je třeba si přiznat pochybení, pýchu a přijmout úkol z Jeho rukou. Po týdnu, kdy se mě Ježíš dotýká nejen duchovně, ale celé mé bytosti, odjíždím posílena do dnů příštích. Domlouváme si hned další „rande“, vím však, že to nebude tak „lehké“ jako v tomto požehnaném čase ticha na Vranově, ale vyrážím s předsevzetím a s radostí v srdci vstříc mé každodenní všednosti žít se Slovem. (Dana)